Nejdřív bylo Baldur's Gate, které pozdvihlo laťku všech RPG her hodně vysoko. Nelineární příběh, pestré charaktery, překrásná grafika, neuvěřitelná atmosféra, úžasná hratelnost. Pak přišel tajemný a morbidní Planescape: Torment. Ještě rozvětvenější dialogy, propletenější příběh a úžasnější atmosféra. Teď je tu Icewind Dále.
Ocitáte se v zasněženém, mrazy sužovaném Easthavenu. Než se nadáte, splníte pár jednoduchých questů a se svou skupinou se jako členové expedice vydáváte na výpravu do Kuldaharu, města ležicího v kořenech prastarého dubu. Během cesty se náhle strhne sněhová bouře a celou expedici zasype lavina. Jediný, kdo přežije, jsou členové vaší party. Sami tedy přicházíte do Kuldaharu. Dozvídáte se, že se odsud velmi záhadně ztrácejí lidé. První úkol je jasný, zjistit kdo nebo co za tím vším stojí a následně s dotyčným pořádně zatočit. Nic však není tak jednoduché jak se zpočátku zdá. Příběh se zaplétá a zaplétá a k jeho rozuzlení bude potřeba spousta času.
Ovšem času plného rychlé akce prokládané zajímavými dialogy. Žádné nudné procházení jedné lokace za druhou se naštěstí nekoná. Rozhovory sice nejsou tak bohaté a plné zvratů jako v předchozích hrách od Black Isle, určitě jsou ale promyšlené, svižné a jednodušší než v Tormentu, což je pro neangličtináře určitě pozitivní zpráva. IWD je celkově pojato poněkud jednodušeji a přímočařeji. Žádné složité questy na dlouhé hodiny, ale spíše snadnější úkoly, jejichž řešení spočívá ve vyčištění jednoho dungeonu a následném odemčení dveří na jeho konci klíčem schovaným hned za rohem, což ale vůbec není na škodu. Naopak tak spád hry nabírá na rychlosti a nevznikají žádná "hluchá místa".
V IWD se nenachází jediný NPC charakter, proto je důležité vytvořit si celou skupinu už na začátku. Po několika hodinách se dají narolovat postavy s vynikajícími statistikami, vyjímkou nejsou ani samé 18. Parta nemusí být vůbec vyrovnaná. Hru je možno dohrát i s pěti charaktery zaměřenými na boj a jedinou kouzlící postavou, stejně jako s partou tvořenou převážně mágy. Záleží tedy jedině na hráči, jaký styl hraní si vybere, díky čemuž získává opakované hraní aspoň nějaký smysl. Navíc je hranice maximální zkušenosti poměrně vysoká, a teprve po několikátém hraní s toutéž skupinou se k ní dá přiblížit. Celkově však replayabilita není vysoká. Koho by ostatně bavilo procházet pořád ty stejné lokace, vést stejné dialogy se stejnými postavami, získávat stále stejné předměty v boji se stále stejnými příšerami. Pro fanatiky však určitě skvělá možnost.
Icewind Dale, stejně jako všichni jeho předchůdci, běží na Infinity Enginu, jehož asi jediným záporem je rozlišení pouhých 640 x 480, což je na dnešní dobu opravdu málo Jinak se však grafice nedá nic vytknout. Zasněžená krajina okolo Kuldaharu, mrazivé údolí Vale of Shadows, impozantní ledové akvárium, trosky elfí pevnosti, to vše jsou překrásně propracované lokace, na které se vydržíte dívat dlouhé hodiny místo hraní. Velmi detailně jsou zpracovány i postavy. Jde na nich vidět barva vlasů i kůže, stejně jako každá změna brnění nebo zbraně. Nemůžu si vynachválit geniální možnost hru kdykoli během boje zapauzovat a promyslet si další postup. Díky tomu mohou být boje realtimové, tahové nebo kombinované. Zaleží tedy jedině na hráči, jaký styl mu nejvíce vyhovuje.
IWD je možno hrát po síti, ale vzhledem k tomu, že multiplayer je se singleplayerem úplně totožný, k tomu nevidím jediný důvod.
Už začíná být tak nějak zvykem, že RPGčka od Black Isle mají propracovaný a chytlavý příběh, atmosféru jako za starých časů, nádhernou grafiku a intuitivní ovládání. Icewind Dale to jenom potvrzuje.
by JBI
